Po několika vztahových zkušenostech, které by psychologové popsali jako „důležité životní lekce“ a moje kamarádky spíš jako „ježiši kriste proč“ jsem se rozhodla, že randění tentokrát vezmu dospěle.
S rozvahou. S hranicemi.
S respektem k sobě.
Což v praxi znamenalo, že jsem si stáhla seznamku a během deseti minut ztratila víru v lidstvo, pravopis i mužské bio popisky.
„Miluju humor a cestování.“
Gratuluju. To i důchodci v karavanu.
„Hledám normální holku.“
Tohle mimochodem nikdy nepíše normální člověk.
„Jsem svůj.“
To je většinou bohužel pravda.
Každopádně jsem si řekla, že nebudu soudit lidi předem.
Protože dospělost.
Protože otevřenost.
Protože očividně nemám dostatek traumat.
A tak jsem šla na rande….
KAUZA (Š)PEKÁČEK
Bylo mu třicet pět. A věděl, co chce od života.
To říkal několikrát.
Takovým tím tónem člověka, který má pocit, že už všechno pochopil.
Život. Ženy. Sám sebe. Pravděpodobně i vesmír.
Seděli jsme v autě a povídali si.
Normálně.
Já byla příjemná, vtipná, lehce nervózní.
On působil sebevědomě. Možná až moc. Ale říkala jsem si, že třeba jen opravdu dospělý muž konečně ví, co chce.
Haha.
To byl ode mě krásný optimismus.
Rozhovor pokračoval, atmosféra byla v pohodě… a pak se stalo něco, co se stává pravděpodobně jen mně a ženám v dokumentech na Netflixu.
On ho na mě vytáhl.
Ano.
Přesně HO.
Jen tak.
Bez varování. Bez náznaku.
Bez jakéhokoliv společenského přemostění.
Jako když koukáš na romantickou komedii a najednou ti tam skočí otravná reklama.
A víte, co bylo nejhorší?
Ten klid.
Jeho klid.
Jak kdyby právě vytáhl fotku psa z peněženky a řekl: „Tohle je Hugo. Má rád piškoty.“
Já mezitím seděla v šoku a můj mozek opouštěl tělo. V hlavě mi jelo asi sedm věcí najednou:
„Děje se to?“
„Tohle je trest za moje karma-free období?“
„Mám vystoupit z auta za jízdy?“
„Proč jsem si dneska myla vlasy kvůli tomuhle člověku?“
„Já jsem si říkal, že budu upřímný,“ řekl.
Upřímný.
Tohle není upřímnost.
Tohle je powerpointová prezentace, o kterou nikdo nepožádal.
Bez kliknutí na další snímek.
Bez pozvánky. Bez projektoru.
A bohužel i bez možnosti křížku v rohu s popiskem „zavřít.“
A já?
Já jsem tam pořád seděla.
Protože moje první reakce na nepříjemnou situaci není útěk.
Moje první reakce je: „Hlavně buď v pohodě.“
Což je fascinující obranný mechanismus.
Někteří lidé bojují.
Někteří utíkají.
A já sedím naproti emocionálnímu terorismu a snažím se působit mile.
Nakonec jsem odešla domů s pocitem, že jsem právě absolvovala velmi specifický kurz sebeúcty.
Neúspěšně.
Po tomhle zážitku jsem si řekla, že horší už to být nemůže.
Vesmír se tehdy evidentně hlasitě zasmál…
OZVU SE, AŽ BUDU MRTVÁ
Tenhle začal překvapivě dobře. Což je vždycky podezřelé.
Přišel s dárkem. Měl dvě fidorky. Kokosovou a oříškovou.
„Když máme to rande, tak si můžeš vybrat“ řekl.
A mně to přišlo vlastně docela milý.
To je mimochodem můj dlouhodobý problém.
Mně přijde milý skoro všechno. Stačí minimální snaha a můj mozek okamžitě začne plánovat společnou hypotéku a výběr svatebních ubrousků.
Vybrala jsem si kokosovou.
Podal mi oříškovou se slovy „Hm, kokosovou jsem chtěl já.“
A tam někde velmi nenápadně zato symbolicky začal konec.
Ale jinak bylo to rande vlastně fajn.
Povídali jsme si dlouho.
Smáli se.
Konverzace plynula.
Nepůsobil jako člověk, který vlastní katanu.
Dokonce na mě nic nevytáhl – kromě těch fidorek.
Po minulém rande jsem měla standardy nastavené opravdu realisticky.
A právě proto jsem začínala být lehce nervózní.
Protože čím normálněji někdo působí, tím větší mám podezření, že mě vesmír zase něčím překvapí.
Cestou k autu jsem měla zvláštní pocit.
Takový ten vnitřní hlas, co se ozve úplně potichu a řekne: „Tohle už znáš.“
Ne špatný. Jen… že tohle prostě asi není ono.
Dojela jsem domů a napsala mu, že jsem v pořádku.
Pak nic.
Tři hodiny.
TŘI.
To už není neodepisování.
To už je interval, během kterého se dá: přehodnotit život, uklidit byt, emočně se odpoutat a založit novou civilizaci.
Po třech hodinách přišla zpráva: „Ok, to je fajn.“
A já nevím proč, ale ta zpráva na mě působila, jako kdyby mi odepsala zákaznická podpora.
Bez emocí.
Bez života.
Bez jediné známky toho, že ještě před pár hodinami seděl naproti mně.
Já ale samozřejmě pořád hrála svou oblíbenou roli fajn holky s humorem.
Tak jsem napsala:
„Už jsem se začínala bát, jestli tě neulovila nějaká hezčí, neodnesl tě grizzly nebo tě neodradil můj dokonalej smysl pro humor. Ale ani jedna varianta není možná, takže jsem ráda, že jsi ok.“
Mně to přišlo vtipný.
Tak akorát. Lehce flirtující.
Takové to: haha, jsem v pohodě a rozhodně si z ničeho nevytvářím attachment po jednom rande.
Pak přišla odpověď:
„Promiň, jsi na mě moc živá.“
MOC ŽIVÁ.
To je strašně zvláštní věta.
Seděla jsem nad telefonem a přemýšlela, co přesně se ode mě očekává.
Mám být míň při vědomí?
Komunikovat jen občas?
Dýchat méně intenzivně?
A hlavně — jak moc emočně mrtví už dneska lidi musí být, aby to bylo považováno za atraktivní?
Nejhorší bylo, že jsem se nad tím normálně zamyslela. Že místo: „Tak to je idiot“ mi hlavou proběhlo „Aha… nejsem moc?“
Což je mimochodem fascinující.
Protože ženy dokážou během tří sekund proměnit cizí divnou větu v osobní sebereflexi.
A tak jsem napsala:
„OK. Ozvu se, až budu mrtvá.“
A víte co?
Myslím, že to byla nejupřímnější věta celé naší konverzace.
JÁ JSEM KUCHAŘ… VÍŠ?
Tentokrát jsem musela přijet já. Nevadilo mi to.
Jsem moderní žena.
Silná. Nezávislá.
A očividně i Bolt pro emočně nedostupné muže.
Cesta byla v pohodě. Když jsem mu to říkala, povzdechl si:
„To bych se taky projel.“
„Tak proč jsi nepřijel?“ zeptala jsem se logicky.
„Měl jsem řidičák… ale sebrali mi ho.“
Pauza. A teď pozor.
V mojí hlavě se okamžitě rozjela dramatická hudba. Možná bouračka. Možná těžké období. Možná bolest. Možná žena, co ho zničila.
Protože moje mysl potřebuje ze všeho udělat hluboký psychologický příběh.
I z dopravního přestupku.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nadejchal jsem.“
Dobře.
To se stává.
„A proč?“ ptám se dál.
A tehdy přišla věta, která už navždy bude žít v mém mozku bez nároku na vystěhování:
„Jel jsem z práce. Já jsem totiž kuchař, víš?“
Nevím, co přesně jsem čekala.
Ale rozhodně ne profesní vysvětlení alkoholu za volantem. Seděla jsem tam a snažila se pochopit logiku celé situace.
Takže:
kuchař = alkohol? To dostáváte s výučním listem? Vedle nože a zástěry?
A nejhorší bylo, že on to řekl s takovou hrdostí.
Jak kdyby právě oznámil: „Jsem astronaut.“
Ne.
Ty jsi člověk, co nadýchal a teď pije latte za moje peníze.
Protože ano. Kafe nezaplatil. To je detail. A není to o penězích.
Je to o tom principu.
O tom momentu, kdy sedíš naproti člověku a uvědomíš si, že kdybys omdlela, ještě by se tě zeptal, jestli to vezmete napůl.
Dojela jsem domů. Přišla zpráva.
Fotka kytky. V květináči. U popelnic.
„Hele, co jsem našel. Až se uvidíme příště, tak ti ji dám.“
A tam někde se ve mně definitivně něco zlomilo.
Ne dramaticky.
Spíš unaveně.
Protože já jsem v tu chvíli nebyla ani naštvaná.
Já už jsem jen seděla, koukala do zdi a přemýšlela, jestli tohle není nějaký velmi specifický test sebeúcty.
A jestli jo, tak jsem ho evidentně zase neudělala.
A někde mezi špekáčkem v autě, fidorkou bez kokosu a květinou od popelnic mi začalo docházet, že moje randění už dávno není hledání lásky.
Je to extrémní sport.
Takový ten, kde na konci nedostaneš medaili. Jen nový trauma a historku pro kamarádky.
Začala jsem chápat, proč jsou některé ženy po třicítce tak klidné.
To není vnitřní mír. To je vyčerpání.
Po určitém množství divných mužů už tě nerozhodí skoro nic. Jen sedíš, upiješ kafe a řekneš: „Aha. Tak jen další (ne)povedený. Dobrý.“
A nejhorší je, že část mě pořád doufala.
Pořád jsem si říkala, že třeba další nebude chtít ukazovat svoji chloubu v autě.
Že další nebude emočně alergický na humor.
Že další nebude hledat romantiku u kontejneru.
Laťka byla tak nízko, že už prakticky ležela v podzemí.
Ale víte co?
I přes všechny ty katastrofy jsem tam pořád chodila. Pořád jsem se hezky oblékla.
Pořád si malovala řasy. Pořád doufala, že tentokrát potkám někoho normálního.
Což je mimochodem obdivuhodná dávka optimismu na člověka, který už několikrát uvažoval, jestli není bezpečnější začít chovat kozy a odstěhovat se někam do hor.
Možná jsem naivní.
Možná nepoučitelná.
Možná jen citově flexibilní idiot.
Ale pořád jsem věřila, že jednou přijde někdo, vedle koho nebudu muset být:
– méně živá,
– méně vtipná,
– méně svoje.
Někdo, kdo mě nebude brát jako moc. Ani málo. Ani „zatím dobrý“.
Jen normálně.
A do té doby?
Do té doby budu dál chodit na rande a sbírat materiál do téhle knihy.
Protože když už nic jiného, aspoň z toho jednou bude bestseller nebo diagnóza.
Možná obojí.