Existují lidé, kteří po rozchodu začnou běhat.
Lidé, kteří objeví meditaci.
Lidé, kteří odjedou na Bali hledat sami sebe.
A pak jsem tady já.
Člověk, který si vytvoří playlist a dobrovolně se v něm několik měsíců emocionálně topí.
Nevím, kdy přesně se to stalo.
Ale někde mezi prvním zlomeným srdcem a třicátou sedmou krizí identity jsem si vytvořila velmi specifickou superschopnost.
Dokážu si způsobit psychickou újmu jednou jedinou písničkou.
Stačí prvních pár tónů.
A najednou nejsem doma v kuchyni.
Nejsem v aktuálním roce.
Jsem zpátky.
V autě.
Na té lavičce.
Ve vaně bez pěny. S Jarem.
Mozek je fascinující orgán.
Nepamatuje si, kam jsem před hodinou položila klíče. Ale přesně ví, co hrálo v rádiu osm let zpátky cestou domů.
Děkuju.
Tohle byla opravdu důležitá informace k uchování.
Spotify je mimochodem můj nejtoxičtější ex.
Nikdy se nezeptá, jestli už jsem připravená. Nikdy.
Jednou za čas prostě přijde s hláškou:
„Mohlo by se vám líbit.“
Ne. Nemohlo.
Hudba je zvláštní věc.
Normální lidé mají playlist na běhání.
Na vaření.
Na cestování.
Já mám playlist, který by se mohl jmenovat: Citová újma – deluxe edition.
Každá písnička má totiž svého majitele.
Tahle?
To byl ten, co tvrdil, že není připravený na vztah.
Za čtrnáct dní měl přítelkyni. Dodnes přemýšlím, jestli nebyl nepřipravený jen na vztah se mnou.
Tamhle ta?
To byl ten, co říkal: „Miluju tě.“ A o dvě věty později: „Ale nechci vztah.“
To je mimochodem stejná logika jako: „Mám hlad, ale nechci jíst.“
Nebo: „Koupil jsem si bazén, ale nerad plavu.“
A pak je tam ON.
Samozřejmě.
Protože kdyby měl můj citový život soundtrack, polovina alba by patřila právě jemu.
A to je mimochodem strašně nefér. On pravděpodobně někde úplně normálně žije.
A moje Spotify si každé tři týdny řekne:
„Hele… co kdybychom jí ho zase připomněli? Jen tak. Pro zpestření dne.“
Nejhorší jsou ale přepadovky.
To si tak jdete koupit rohlíky. Jste úplně v pohodě.
Máte pocit, že máte život pod kontrolou.
Dokonce si koupíte avokádo. Což samo o sobě svědčí o tom, že věříte v lepší zítřky.
A pak…
…začne HRÁT.
Ta jedna písnička.
Ta, kterou jste poslouchali cestou na výlet.
Ta, co hrála v autě.
Ta, kterou vám kdysi někdo poslal se slovy:
„Tohle mi připomíná tebe.“
A najednou stojíte mezi mléčnými výrobky.
A přemýšlíte, jestli je společensky přijatelné brečet vedle hermelínu v akci.
Není.
Mám vyzkoušeno.
Přesně proto si myslím, že uzdravení není lineární proces.
To je největší lež, kterou na internetu najdete hned vedle tvrzení, že za čtrnáct dní budete mít břicho jako fitness trenérka.
Uzdravení vypadá tak, že tři měsíce fungujete úplně normálně.
Smějete se. Chodíte do práce. Máte pocit, že už jste nad věcí.
A pak vás emocionálně zničí refrén z jediné písničky. Třeba i ve dvě ráno.
Protože váš mozek se z nějakého důvodu rozhodne, že přesně teď je ideální čas připomenout vám všechno, co už jste skoro pustili.
A co udělám já?
Normální člověk by písničku přeskočil.
Já? Já si ji pustím ještě jednou. Pro jistotu.
Protože si myslím, že tentokrát to určitě nebude bolet.
Bolí. Úplně stejně.
Je to asi jako sáhnout si na rozpálenou plotýnku a být pokaždé překvapená, že pořád pálí.
Jednou jsem si dokonce řekla, že si vytvořím nový playlist.
Pozitivní.
Motivační.
Takový ten, po kterém budete chtít žít.
Po dvaceti minutách jsem zjistila, že jsem do něj omylem přidala tři písničky, u kterých jsem brečela s někým jiným.
Já jsem totiž schopná emocionálně zničit úplně jakoukoliv melodii.
Kdyby mi někdo zlomil srdce u znělky z Večerníčku, už si do konce života nevyčistím zuby bez slz.
A víte, co je na tom všem nejvtipnější?
Dlouho jsem si myslela, že problém jsou ty písničky.
Že bych je měla smazat.
Zakázat.
Přestat je poslouchat.
Jenže hudba za nic nemůže. Ty písničky nejsou smutné.
Jen mi připomínají člověka, vedle kterého jsem byla šťastná.
A to je obrovský rozdíl.
Dneska už některé z nich zvládnu doposlouchat celé.
Bez slz.
Jen s takovým tím zvláštním bodnutím někde mezi srdcem a žaludkem.
Což je mimochodem obrovský osobní růst.
Před pár lety bych po druhém refrénu psala kamarádce: „Myslíš, že na mě ještě někdy myslí?“
Dneska si spíš řeknu: „Doufám, že to dělá aspoň Spotify, když už za něj každý měsíc platím.“
A možná právě takhle vypadá uzdravení. Ne že přestanou hrát ty písničky.
Ale že je jednou uslyšíte a místo toho, aby vás vrátily do minulosti, vám jen připomenou, že jste kdysi dokázali milovat. Opravdu.
A pak skladbu přeskočíte. Ne proto, že by to přestalo bolet.
Ale proto, že už víte, že další písnička může být hezká, jen bude patřit někomu jinému.