Dlouho jsem si myslela, že za moje vztahová selhání můžou muži.
Pak seznamky.
Pak špatné načasování.
Pak vesmír.
A jednu dobu jsem byla ochotná obvinit i znamení zvěrokruhu, přestože jim normálně moc nevěřím.
Jenže po letech analýz, sebereflexe a několika krizích u skleničky vína jsem dospěla k mnohem nepříjemnějšímu závěru.
Možná za to může ON.
Říkejme mu tak.
Ne proto, že bych chtěla chránit jeho identitu.
Ale proto, že „člověk, který mi nenápadně rozhodil citový kompas na několik následujících let“ by byl zbytečně dlouhý název.
Asi právě tady začíná odpověď na otázku, proč jsem po něm potkávala muže, kteří mi místo květin nosili fidorky, místo romantiky fotili nálezy od popelnic a místo emocí nabízeli osobnost mokrého rohlíku.
Protože ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne, já nesrovnávala lidi.
Já srovnávala pocity. A to je přátelé, disciplína, kterou se nedá vyhrát.
Poprvé jsem ho viděla úplnou náhodou na sociálních sítích.
Tedy technicky vzato neviděla.
Spíš jsem na něj narazila.
Takové to klasické: Lidé, které možná znáte.
Což je mimochodem jedna z nejnebezpečnějších vět moderní doby.
Protože já toho člověka tehdy neznala. A sociální síť mi opomněla důrazně sdělit, že bych možná ani neměla.
Narazila jsem na něj tím bezmyšlenkovitým scrollováním na sociálních sítích, kdy původně otevřete aplikaci, abyste odpověděli na jednu zprávu, a o čtyřicet minut později víte, že nějaká paní z Brna vyrábí svíčky ve tvaru jezevčíků.
Pamatuju si, že jsem si prohlížela jeho profil.
A nic.
Žádné motýlky.
Žádná osudová hudba.
Žádný hlas vesmíru.
Jen obyčejný profil člověka, kterého jsem nikdy nepotkala.
Kdybych tehdy tušila, jak moc mi tenhle člověk převrátí život naruby, přísahám, že bych si ho nikdy nerozklikla.
Dobře.
To je lež.
Rozklikla.
Ale aspoň bych si to předtím zkusila rozmyslet.
Jenže život bohužel nenabízí tlačítko „přeskočit intro.“
A tak jsem netušila, že se právě dívám na někoho, po kom se můj život začne dělit na:
Před ním. A po něm.
Osobně jsme se potkali o něco později.
Na plese.
Kam se mi mimochodem vůbec nechtělo.
Což je fascinující.
Ty nejdůležitější věci v mém životě totiž většinou začínaly větou: „Ježiši, mně se tam nechce.“
Znáte ten pocit?
Když vás někdo přemluví jít ven a vy celou cestu přemýšlíte, jak by vám bylo krásně doma v pyžamu, s pizzou a seriálem, který jste viděli už šestkrát?
Přesně tak.
Měla jsem na sobě růžové šaty.
V těch šatech jsem vypadala jako maršmeloun s řasenkou.
A byla jsem s tím překvapivě smířená.
Protože po určité hodině a určitém množství stresu už člověk rezignuje i na estetiku.
A když jsem ho uviděla, okamžitě jsem si pomyslela:
„Tak jo, tenhle člověk je úplně mimo moji ligu.“
A současně mě pronásledoval zvláštní pocit, že ho odněkud znám. Jen jsem ho nedokázala zařadit.
Mozek mezitím horečně procházel všechny dostupné složky.
Škola.
Práce.
Dětství.
Minulý život.
Svědci Jehovovi. Haha.
A pak mi to došlo. Facebook. Samozřejmě.
Protože osud už dneska nepracuje přes náhodná setkání.
Osud pracuje přes algoritmy.
Takže zatímco já se snažila rozpomenout, odkud ho znám, vesmír už dávno věděl, co dělá.
A jako správný scénárista romantických komedií nás nenechal seznámit pod hvězdami. Ani při tanci. Ani u sklenky vína.
Ne.
Seznámili jsme se velice romanticky u okýnka, kde se vydávala grilovaná kuřata a panáky.
Což je mimochodem přesně ten druh romantiky, který nejlépe odpovídá mému životu.
Žádné pohledy přes přeplněný sál.
Žádné zpomalené záběry.
Jen bubeník z kapely, dva panáky Jägermeistera a vůně kuřecích stehen.
A jestli tohle není česká verze romantiky, tak už nevím.
Mě to přišlo dokonalé. Zase.
Vyměnili jsme si čísla.
A samozřejmě jsme tehdy neměli nejmenší tušení, co všechno tím spouštíme.
Nebo možná jen já. On byl pravděpodobně úplně v klidu.
Pak jsme se začali vídat. Nejdřív nenápadně.
Naše první rande mimochodem začalo úplně normálně.
A skončilo tím, že jsem ho vezla domů. Což zní jako začátek velmi špatného rozhodnutí. Jenže tentokrát to bylo jiné.
Sešli jsme se ve městě.
Já přijela autem.
On na kole.
Což mi tehdy přišlo sympatické. Takové ekologické. Zodpovědné. Sportovní.
A vůbec mě nenapadlo, že o pár hodin později budeme stát na parkovišti a pokoušet se nacpat jeho kolo do kufru mého auta.
Romantika, jak kdyby ji právě psali v červené knihovně.
On držel řídítka.
Já se snažila pochopit prostorovou představivost výrobce mého auta.
A oba jsme se tvářili, že je naprosto normální, když první rande končí tím, že dva téměř cizí lidé společně zápasí s bicyklem jako tým mechaniků formule jedna.
Nakonec se nám to nějak podařilo.
Nevím jak.
Myslím, že v určitou chvíli už pomáhala jen víra a gravitace.
A tak jsem ho odvezla domů. A potom jsme se vídali častěji.
A najednou jsem večery trávila u něj.
A dodnes si pamatuju, jak strašně obyčejné ty večery byly.
A přitom neobyčejné.
Nevím, jak to jinak popsat.
Nikdy jsme nedělali nic převratného.
Necestovali kolem světa.
Nezachraňovali lidstvo.
Nevymýšleli společnou budoucnost.
Jen jsme byli. Spolu.
A nějakým záhadným způsobem to stačilo.
Jednou napouštěl vanu.
„Nemám pěnu do koupele,“ oznámil tragicky.
Normální žena by možná pohotově odpověděla něco romantického.
Já řekla: „Tak tam dej Jar. Aspoň se odmastíme.“
Dodnes si myslím, že jsem nepochopila význam slova romantika. Ale smysl pro humor jsme měli.
Protože jestli někdo vyslechne větu o odmašťování lidských těl, a přesto s vámi dobrovolně tráví čas, tak tam už nějaký cit evidentně byl.
Pak tu byl tatarák z lososa.
A je potřeba si uvědomit jednu zásadní věc. Celý život zastávám jednoduchou filozofii:
Ryba je kamarád.
Ne jídlo.
Ovšem já našemu spojení věřila natolik, že jsem si dala, protože ho připravil k večeři.
Takže jsem seděla, statečně žvýkala syrového lososa a přesvědčovala sama sebe, že láska opravdu hory přenáší.
Bez nátlaku.
Bez vydírání.
Bez zásahu bezpečnostních složek.
Dodnes nevím, jestli to byl důkaz lásky, nebo začínající psychická porucha.
Každopádně jsem tehdy pochopila jednu věc.
Když někoho opravdu milujete, začnete dělat věci, které by normálně nedávaly smysl.
Třeba jíte ryby.
Nebo věříte mužům.
A víte, co bylo na tom všem nejhorší?
Že když si dneska vybavuju tu dobu, nevzpomínám si na konkrétní dny.
Nevzpomínám si na data. Nevzpomínám si na většinu rozhovorů.
Pamatuju si jen ten pocit.
Ten zvláštní klid.
Protože jestli se pro mě někdy zastavil čas, nebylo to na dovolené.
Nebylo to při západu slunce.
Nebylo to při žádném velkém životním okamžiku.
Bylo to tehdy. Večer.
S člověkem, vedle kterého najednou nebylo kam spěchat.
A možná právě proto se všechno, co přišlo potom, tak těžko překonávalo.
Protože problém nebyl v tom, že bych po jeho odchodu hledala jeho.
Nehledala jsem stejné oči. Stejný úsměv. Stejné ruce držící paličky.
Hledala jsem ten pocit.
Ten klid. To bezpečí.
To obyčejné štěstí, které člověk pozná až ve chvíli, kdy o něj přijde.
A ten se hledá mnohem hůř. Protože lidé se nahrazují.
Vzpomínky blednou.
Ale pocity…
Ty mrchy mají výdrž.
A možná právě proto jsem osm let chodila po světě a podvědomě porovnávala.
Ne muže. Ale to, jak jsem se vedle nich cítila.
Jestli se mi zastavil čas.
Jestli bylo kam spěchat.
Jestli jsem mohla být úplně sama sebou.
Jestli mi bylo tak dobře, že bych kvůli nim byla ochotná sníst syrového lososa a dobrovolně se vykoupat v Jaru.
A to je mimochodem strašně nefér.
Protože člověk, který přijde po velké lásce, nesoutěží s jiným člověkem.
Soutěží se vzpomínkou, která například nikdy nezapomene na jeho narozeniny.
A hlavně…
Ve vzpomínkách se časem všechno hezké rozsvítí a všechno bolestivé se schová někam do sklepa.
A tak jsem možná celé ty roky nehledala novou lásku.
Možná jsem jen zoufale hledala cestu zpátky k pocitu, který už neexistoval.
Což je asi stejné, jako chtít se vrátit do léta roku 2018.
Nebo do dětství.
Nebo do doby, kdy mě po dvou sklenkách vína druhý den nebolela hlava.
Prostě to nejde.
Ale někde hluboko ve mně pořád existovala ta holka v růžových šatech.
Ten maršmeloun s řasenkou.
Holka, která ještě netušila, co všechno ji čeká.
A která se tenkrát u okýnka s grilovanými kuřaty a panáky úplnou náhodou zamilovala.
A možná právě proto se dodnes při jedné jediné písničce zastavím.
Najednou neslyším hudbu.
Slyším smích. Cítím klid.
A vzpomenu si na všechno hezké, co jsme spolu prožili.
Ne na konec.
Ne na bolest.
Jen na to, že jsem kdysi měla štěstí potkat člověka, vedle kterého se mi na chvíli zastavil svět.
A možná je to celé vlastně důkaz, že jsem milovala opravdu.
Jen jsem si osm let myslela, že když něco takového jednou skončí, už se to nikdy nemůže stát znovu.
Což je možná pravda. Protože stejné už to nebude.
Ale kdo říká, že stejné je jediná možnost?
Možná jednou přijde někdo úplně jiný. Někdo, koho mi zase doporučí život. Nebo algoritmus.
A možná se mi svět zastaví znovu.