Existují lidé, kteří čekají na svou spřízněnou duši.
Já jsem několik let čekala hlavně na někoho, kdo bude mít čas.
„Půjdeme do divadla?“
„Nemůžu.“
„Na koncert?“
„Jindy.“
„Na výlet?“
„Uvidíme.“
A kdybych měla dostat korunu pokaždé, když mi někdo odpověděl „uvidíme“, dneska už si místo lístku do divadla kupuju vlastní kulturák.
Jednoho dne jsem si ale uvědomila jednu zásadní věc.
Jestli budu čekat, až se někomu bude chtít žít můj život se mnou, nakonec nezažiju vůbec nic.
Tak jsem si koupila jednu vstupenku.
Pro sebe.
A připadala jsem si u toho, jako bych právě veřejně přiznala daňový únik.
Pokladní se mě zeptala:
„Jednu?“
A já měla chuť vysvětlovat:
„Ano… ale nemyslete si, nejsem divná. Jen randím s muži, kteří plánují budoucnost stejně ochotně jako návštěvu zubaře.“
Nakonec jsem jen přikývla.
„Ano. Jednu.“
První návštěva divadla byla zvláštní.
Připadala jsem si, jako kdyby všichni věděli, že jsem přišla sama.
Pán přede mnou určitě přemýšlel:
Chudák holka. Asi ji někdo nechal.
Paní vedle mě si jistě říkala:
Ta bude mít doma minimálně šest koček.
A uvaděčka mě podle mě chtěla adoptovat.
Realita?
Nikdo si mě vůbec nevšímal.
Protože každý řešil hlavně to, aby našel svoje místo.
Překvapivé zjištění číslo jedna:
Lidé mají mnohem větší starosti sami se sebou než s vámi.
Od té doby chodím do divadla sama často.
A pokaždé, když se ozve známé hlášení:
„Žádáme diváky, aby si vypnuli mobilní telefony.“
…mám chuť dodat:
„…a pokud možno i bývalé partnery, kteří se po osmi měsících ozvou zprávou: Ahoj, jak se máš?“
Protože některé kontakty by měly zůstat vypnuté úplně stejně jako zvonění.
Pak přišly koncerty.
Ty miluju.
Tam totiž nikomu nepřijde zvláštní, že u pódia stojíte sami.
Protože po třetí písničce stejně zpívají všichni.
Falešně.
Nahlas.
A s přesvědčením člověka, který si myslí, že ho kapela po koncertě osloví s nabídkou na společné turné.
Včetně mě.
Já totiž neumím zpívat.
Já zpívám s pocitem.
A ten je bohužel vždycky hlasitější než talent.
Nejvtipnější ale je, že když někam chodíte sami, začnou vás litovat úplně cizí lidé.
„Ty jsi tady sama?“
Ano.
„A to ti nevadí?“
Ne.
„A není ti smutno?“
Ne.
„Fakt?“
Ne.
„Opravdu?“
V tu chvíli už trochu jo.
Ale kvůli tomu výslechu.
Dlouho jsem měla pocit, že být sama znamená prohrávat.
Že správný život vypadá tak, že vedle sebe vždycky někoho máte.
Na fotkách.
Na dovolené.
Na vánočních trzích.
Na koncertě.
Jenže pak jsem si uvědomila, že být sama a být osamělá jsou dvě úplně rozdílné věci.
Osamělá jsem byla mnohem častěji ve vztazích než v první řadě divadla.
A to je docela drahá životní lekce.
Samozřejmě že jsou chvíle, kdy bych vedle sebe někoho chtěla.
Když v divadle zazní replika, u které se směju tak moc, že bych do někoho potřebovala šťouchnout loktem.
Když na koncertě začne hrát moje nejoblíbenější písnička.
Když po představení vycházím ven a instinktivně otočím hlavu, protože chci říct:
„To bylo nádherný.“
A vedle mě nikdo není.
To zamrzí.
Ale už ne tolik.
Protože jsem mezitím přišla na něco mnohem důležitějšího.
Nejhorší není chodit sama.
Nejhorší je nechodit vůbec.
Odkládat život na dobu, až přijde ten pravý.
Až budete mít partnera. Až budete mít rodinu. Až bude správný čas.
Jenže správný čas je někdy úplně obyčejné úterý.
Vy sedíte v divadle. V ruce držíte program.
Po tváři vám tečou slzy.
Ne proto, že jste sami.
Ale protože na jevišti právě někdo pronesl větu, která vám připomněla, že život je vlastně strašně krásný.
A možná právě tehdy jsem pochopila, že čekat na lásku je v pořádku.
Čekat se životem už ne.
Takže dneska?
Když chci do divadla, koupím si jednu vstupenku.
Když chci na koncert, jedu.
Když chci zažít hezký večer, prostě si ho zařídím.
A když se mě někdo zeptá:
„Ty jdeš sama?“
Usměju se. A odpovím:
„Ne.“
„Jdu se sebou.“
A víte co?
Po všech těch letech jsem zjistila, že jsem vlastně docela dobrá společnost.
A tehdy mi došlo ještě něco.
Největší chyba nebyla v tom, že jsem chodila sama.
Největší chyba byla v tom, že jsem několik let čekala na doprovod, zatímco mi mezitím uteklo první dějství vlastního života.
A já už nechci přijít ani o přestávku…