Nikdo se mě moc neptal, jestli jsem v pohodě.
Protože jsem vypadala, že jsem.
Smála jsem se.
Vtipkovala.
Byla jsem ta fajnová. Ta zábavná.
Ta, co všechno bere s nadhledem.
A nadhled je nebezpečná věc.
Lidi ho mají rádi.
Protože s nadhledem se nemusí nic řešit.
A smích je společensky přijatelný.
Nezatěžuje.
Nevyžaduje odpovědi.
Nezastaví konverzaci.
Když se směješ, svět jede dál.
Začala jsem si toho všímat postupně.
Že čím hůř mi je,
tím lepší mám hlášky.
Že když bych měla mlčet,
raději něco řeknu.
Ideálně vtipného.
A když to cinkne smíchem,
mám vyhráno.
„Ty jsi tak pozitivní,“ říkali.
„Ty to máš srovnané.“
„Ty se umíš smát i sama sobě.“
Ano.
Protože to bylo jednodušší než vysvětlovat,
proč jsem unavená,
i když jsem nic fyzicky nedělala.
Jednodušší než přiznat,
že mě některé věci bolí víc,
než dávám najevo.
Smích se stal rychlou odpovědí.
Takovou univerzální.
Použitelnou skoro na všechno.
Když bylo trapné ticho – smích.
Když přišla otázka – smích.
Když jsem nevěděla, co říct – smích.
Ne ten opravdový.
Spíš ten naučený.
Lehký. Bezpečný.
Takový ten, po kterém se nikdo neptá dál, ale směje se s tebou.
Zjistila jsem, že když se směju první,
nikdo mě nestihne litovat.
A že když vtipkuju o sobě,
nikdo už to nemusí dělat místo mě.
Smích byl ochranný štít.
Maska.
Způsob, jak zůstat ve hře,
i když jsem často stála spíš někde stranou a chtěla odejít.
A fungovalo to.
Až podezřele dobře.
Lidi měli pocit, že jsem v pohodě.
A já měla pocit, že jsem aspoň chvíli neviditelná
ve všem, co bolí.
Je zvláštní, jak rychle se z vlastnosti
stane návyk.
A z návyku strategie.
A možná jsem si už tehdy zvykla
být tou, která pomáhá ostatním,
drží palce,
poslouchá cizí příběhy,
zatímco ten vlastní nechává stranou.
Být fajn kamarádkou.
Tou bezpečnou.
Tou, u které se všechno řeší,
ale málokdy kvůli ní.
Protože v téhle roli jsem byla dobrá.
Uměla jsem ji.
A navíc – nikdo po mně nechtěl víc.
Smála jsem se,
aby nebylo vidět,
že někde uvnitř čekám,
až si mě někdo všimne jinak než jako doprovodu.
Je zvláštní, jak rychle se z role
stane zvyk.
A ze zvyku identita.
Ještě to nebylo vážné.
Ještě jsem se smála i doopravdy.
Aspoň někdy.
Aspoň občas.
Ale už tehdy jsem si nenápadně zvykala
být tou druhou.
Tou vedlejší.
Tou, co je vždycky po ruce.
A netušila jsem,
že přesně v téhle poloze
se jednou ocitnu
mezi dvěma kamarádkami
a jedním klukem. A to byl prosím.. teprve začátek.