Tahle kapitola bolí.
A je pro tebe.
Pro člověka, na kterého se nezapomíná.
Pro mou nejlepší kamarádku.
Pro někoho, kdo by byl mou nejvěrnější čtenářkou – a vím to naprosto jistě.
Sedím tady s prázdným stolem, otevřeným notebookem a pocitem, že bych ti to všechno nejradši přečetla nahlas.
Že bys ses smála přesně na těch místech, kde jsem si nebyla jistá, jestli to není moc.
A že bys mi řekla, že to tak mám nechat, protože je to pravda.
Byla jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.
Můj parťák. Moje number one.
Ať jsme se smály, nebo se na sebe zlobily.
Lepší kamarádku jsem si přát nemohla.
Vzpomínám na naše večery, na kávy, na hudbu, na ticho, které nikdy nebylo prázdné.
Na to, jak jsme kolikrát nemusely říct ani slovo – stačil pohled a obě jsme věděly, co chceme říct.
Na hlášky, kterým jsme se dokázaly smát celé hodiny, i když je nikdo jiný nechápal.
Na náš humor. Na naše bláznovství.
Čtrnáct let věrného přátelství. Vídaly jsme se skoro denně.
Byly jsme u své radosti i smutku.
Věděla jsi o mně dobré i to zlé – a přesto jsi zůstala.
I ve chvílích, kdy se ke mně jiní otočili zády.
A pak přišel 18. duben.
Den, kdy se mi zastavil svět.
Ten okamžik si pamatuju přesně.
Ne proto, že bych chtěla – ale proto, že se mi vryl pod kůži.
Byla to ta největší bezmoc, jakou jsem kdy cítila.
Ten druh bezmoci, kdy už nepomáhají slova, objetí ani naděje, které si člověk ještě před chvílí držel zuby nehty.
Všechno kolem se hýbalo dál.
Lidi chodili. Dny pokračovaly.
Jen můj svět zůstal stát.
A já v něm – neschopná pochopit, že některé věci se prostě nedají zachránit.
Někdy mám pocit, že tě pořád hledám.
V lidech. V situacích. V sobě.
A ptám se, jestli bys byla pyšná.
Nebo by ses smála, že se pořád učím ty samé lekce dokola.
Chtěla bych tě ještě jednou obejmout.
I když jsem se s tebou rozloučila u nemocničního lůžka, nestačilo to.
Pořád jsem doufala. A nechtěla jsem tě nechat odejít.
Protože jsi byla jako ségra, kterou jsem si sama vybrala.
Teď brečím.
Protože mi chybíš. Pořád.
A zároveň se směju, když se dívám na naše fotky. A vzpomínám na všechny ty momenty, co jsme spolu zažily.
Osud to chtěl jinak.
Ale vím, že tohle přátelství neskončilo. Nikdy.
Protože za tebou můžu kdykoliv přijít.
A i když mi neodpovídáš, vím, že mě slyšíš.
Nejsi vidět.
Ale neodešla jsi.
Žiješ ve vzpomínkách.
V srdcích těch, kteří tě milovali.
Tahle kniha je pro tebe, M.
Protože jsi její součástí.
Navždycky spolu.
V srdci. V mysli. Ve vzpomínkách.
A naše duše špinavý,
co hříchy spolu páchaly,
ty na rozcestí naposled
se objaly.