Vždycky jsem si myslela, že moje první láska bude ta pravá.
Životní. Osudová. Jediná.
Taková ta, o které se vypráví v rozhovorech po padesátce se slovy „my jsme to prostě věděli hned“ a všichni ostatní u stolu mlčky přemýšlí, kde to v životě pokazili oni.
Měla jsem plán.
Romantický. Naivní. Trochu filmový.
Jenže můj život je spíš tragikomedie než romantický film a scénář mi zapomněli poslat. Takže improvizuju. Dost často.
Místo osudového setkání můj první vážný vztah začal tím,
že jsem ho seznámila a dala dohromady
se svými dvěma spolužačkami ze střední školy.
Ano. Dvěma.
Ne najednou.
Ale i tak to zní jako dějová linka, kterou by i v seriálu na Primě vyhodnotili jako přehnanou.
Přijde Vám to blbé? Nevadí. Ono to taky blbé bylo.
Hodně.
Ale byla jsem přece skvělá kamarádka.
Ta chápavá.
Ta, co poslouchá, radí, podporuje, analyzuje zprávy a říká věty typu „hlavně si to s ní vyříkej, komunikace je základ.“
Držela jsem palce.
Upřímně.
S nadšením člověka, který ještě netuší,
že si právě kope vlastní emocionální hrob.
A někde v koutku duše jsem si šeptala: „A kdy přijdu na řadu já?“
Tiše. Nenápadně. Abych nebyla trapná.
Protože chtít něco pro sebe mi tehdy připadalo trochu… nezdvořilé.
Přišla jsem.
Později.
Až ve chvíli, kdy pochopil, že vlastně chce mě.
Což zní hezky.
Romanticky.
Skoro jako jackpot.
Jenže je zvláštní pocit být „ta pravá“ až po dvou zkušebních kolech.
Jako když si někdo vyzkouší všechny velikosti, barvy i alternativy a pak se vrátí s tím, že ta první bude asi stejnak nejlepší.
Děkuju.
Jen mi prosím dejte chvilku, ať si sundám cenovku ze sebevědomí.
Od té doby se moje vztahové patálie jen nabalují.
Jedna zkušenost střídá druhou.
Jako sněhová koule, kterou pustíš z kopce s pocitem, že to bude sranda… a pak tě sejme, převálcuje a ještě ti vezme čepici.
Zamilovávám se totiž do potenciálu.
Do lidí, kteří by mohli být skvělí.
Jednou. Až. Možná.
Do vět jako:
„On to má teď těžké.“
„Jen potřebuje čas.“
„Není zvyklý mluvit o emocích.“
Jako bych měla tajnou potřebu vychovávat dospělé muže
k základní komunikaci, empatii a schopnosti odpovědět na otázku „jak se máš?“ jinak než jedním slovem.
Bez uznání.
S vírou, že se to jednou vrátí.
Nevrací.
Vztahy mi často připomínají brigádu,
kde dáváš víc, než dostáváš,
chodíš přesčas,
a když se zeptáš na odměnu,
řeknou ti, že už jen to, že tam můžeš být, je zkušenost a výhra.
Směju se tomu. Zase.
Protože kdybych se nesmála,
musela bych si přiznat,
že jsem si dlouho pletla lásku s trpělivostí.
Zájem s minimální snahou.
A potenciál s realitou.
Že jsem omlouvala věci,
které by mi u kamarádky přišly naprosto nepřijatelné.
A že jsem čekala,
že když budu dost chápavá, dost hodná a dost tichá,
někdo si mě jednou vybere bez váhání.
Ale víte co?
Alespoň mám historky.
A vím, že když se řekne „první láska“ nemusí to být navěky.
Nemusí to být ani hezké. Stačí, když je to poučné.
Nebo aspoň dostatečně absurdní na to, aby se tomu dalo jednou smát u vína
a říct: „Ty jo… tohle jsem fakt (pře)žila.“
A někde mezi ironií, lehkým cynismem
a dalším nepovedeným rande pořád věřím, že to jednou přijde.
Bez konkurzu.
Bez čekací listiny.
Bez toho, abych ho musela nejdřív seznámit s kamarádkami.
Jen někdo,
kdo si mě vybere hned.
Ne jako možnost.
Ne jako záložní plán.
Ale jako jistotu.