Zjistila jsem, že smích po bolesti funguje jinak než dřív.
Nepřijde automaticky.
Nepřijde bez ptaní.
Přijde potichu, rozhlédne se, a teprve pak se zeptá, jestli je to dneska bezpečné. Jestli už může. Jestli tím někomu – nebo něčemu – neublíží.
Poprvé jsem se zasmála úplně nevhodně.
V obchodě. U pokladny.
Paní přede mnou řešila rozdíl dvaceti haléřů u mandarinek a mně to přišlo strašně vtipné. Ne jako ha-ha vtipné. Spíš absurdní. Takové to, kdy se mozek najednou rozhodne, že tohle je ta chvíle, kdy přestane hlídat, co se smí a co ne.
Nevím proč zrovna tohle.
Možná proto, že zatímco ona bojovala za dvacet haléřů, mně se mezitím rozpadal celý svět.
A v tom kontrastu se něco zlomilo.
Smála jsem se.
A hned potom přišel pocit viny.
Protože smát se ve chvíli, kdy ti chybí někdo, kdo by se smál s tebou, je trochu drzost. Možná dokonce troufalost. Jako bych porušila nepsané pravidlo, že bolest má mít vážnou tvář a skloněnou hlavu.
Svět mezitím funguje dál.
To je na něm to nejvíc zarážející.
Lidi řeší obědy, slevy, jestli má oat milk chuť, nebo jestli je to jen marketingový trik s hezkým obalem. Řeší, kam pojedou na víkend, jestli se má prát na třicet nebo na čtyřicet, a jestli se ještě hodí psát smajlíky do zpráv.
Nikdo nepozná, že v tobě běží tichý režim.
Žádná notifikace.
Jen občasný výpadek.
Občas ze mě vypadne vtip.
Takový ten starý dobrý. Automatický. Ověřený. Funkční.
Ten, kterým jsem celý život maskovala všechno, co bolelo, ale nechtěla jsem to vyslovit nahlas. Humor fungoval jako první pomoc. Jako obvaz přes něco, co pořád krvácí, ale už se to aspoň snažíš neukazovat.
A pak se zarazím.
V půlce smíchu.
V půlce věty.
Říkám si, jestli už na to mám nárok.
Jestli už mám povolení se smát, nebo jestli jsem to zase vzala moc hopem. Jestli bych neměla být ještě chvíli potichu. Ještě chvíli vážná. Ještě chvíli smutná, aby bylo jasné, že mi na tom pořád záleží.
Čím víc vtipkuju, tím víc si uvědomuju, že to není jen radost.
Je to krytí. Maskování.
Takový můj osobní obranný systém, který se spustí pokaždé, když by to jinak bylo moc vidět.
Směju se dřív, než se někdo stihne zeptat, jak mi je.
Hodím poznámku, vtípek, ironii, lehkost – a svět má jasno.
„Ona je v pohodě.“
Jenže smích není vždycky důkaz štěstí.
Někdy je to jen způsob, jak udržet věci pohromadě.
Jak nepustit ven to, co by se špatně vysvětlovalo.
Zjistila jsem, že ti nejvíc „pozitivní“ lidé často jen dobře trénovali přežití.
Naučili se, kde to odlehčit, kdy se pousmát a jak přesměrovat pozornost.
Smích pak funguje jako náplast.
Nezhojí to.
Ale aspoň to nekrvácí na veřejnosti.
Smích ale není zrada.
To mi došlo až později.
Není to zapomnění. Není to popření. Je to spíš vedlejší efekt toho, že jsem pořád tady. Že ještě dýchám. Že ještě funguju. I když někdy jen na úsporný režim, s vypnutými animacemi a sníženým jasem.
A píšu. Protože když to nedělám, všechno se mi v hlavě sleje do jedné velké hromady s názvem „nějak“.
Nějak to zvládám.
Nějak to přežívám.
Nějak to jde.
A humor mi pomáhá ty věci aspoň pojmenovat.
Někdy blbě.
Někdy nepřesně.
Někdy tak, že bych si za to sama nasadila korunu.
Ale pořád lepší, než mlčet.
Smích na zkoušku znamená přesně tohle.
Zkouším, co projde.
Kolik lehkosti ještě unesu, aniž bych popřela to těžké. Kolik ironie se vejde vedle bolesti, aniž by ji shodila ze stolu.
Někdy se směju a hned potom si utírám oči.
Jindy se jen pousměju, jako bych si to chtěla nejdřív vyzkoušet nanečisto.
A někdy se nesměju vůbec.
A i to se počítá.
Neučím se vracet zpátky.
To ani nejde.
Učím se jít dál s tím, co zůstalo. S tím, co se nedá odložit, jen se to časem naučíš nést trochu líp.
S ironií v kapse.
S bolavým místem v hrudi, které se občas ozve bez varování.
A s vědomím, že některé věci si člověk nese napořád – a že to neznamená, že už se nikdy nemůže zasmát.
A tak vtipkuju.
Protože když se směju já, nemusím poslouchat ticho uvnitř sebe.
Protože humor je někdy jediný způsob, jak mluvit o věcech, na které nejsou normální slova.
A protože je snazší být ta vtipná než ta zlomená.