Všichni teď mluví o „selfcare“.
Tak jsem si dala pleťovou masku na obličej a pustila si dokument o lidech, co mají svůj život pod kontrolou.
Pomohlo mi to.
Ke zjištění, že to není můj případ.
Nicméně než vám začnu vyprávět celý můj příběh, myslím, že si tady dlužím ještě pár upřímností.
Kdyby existoval kurz „Záchrana světa pro pokročilé“, byla bych v něm třídní premiantka.
Ne proto, že bych měla skutečné schopnosti někoho zachránit.
Spíš proto, že mám hluboce zakořeněnou potřebu zachraňovat všechno a všechny
— i ve chvílích, kdy sama nemám nabitou duši, natož telefon.
Říkám tomu syndrom spasitelky s momentálním nedostatkem kofeinu.
Zní to vznešeně.
Ale v praxi to znamená, že řeším problémy ostatních lidí dřív, než vůbec zjistí, že nějaké mají.
Někdo mi napíše „Ahoj“ bez smajlíka, nebo pasivně-agresivní zprávu,
a já už analyzuju tón, kontext, dětství i možné trauma z roku 2009 a k tomu píšu tříodstavcovou odpověď, která by klidně mohla fungovat jako motivační dopis.
Kamarádka se rozchází? Jsem tam s vínem, kapesníky a playlistem s názvem
„On za to nestál, ale ty ano.“
Heh. Ne.
Většinou je to obráceně a kamarádky na porozchodové deprese chodí za mnou.
Kolegyně nestíhá termín? Udělám to za ni.
Země hoří? Dobře, nemám plán, ale už mám otevřený Google, aby mi poradil, co dělat.
Věřím, že svět se dá zachránit laskavostí.
Jen občas zapomínám, že laskavost, která pálí jen mě, není laskavost — ale samozničení v hezkém obalu.
Zachraňuju. Pomáhám. Vysvětluju. A omlouvám se za věci, které jsem ani neudělala.
Říkám si, že už se nebudu stresovat maličkostmi. Ale pak se mi v hlavě rozjede přemýšlení nad tím, proč jsem v roce 2017 řekla „v pohodě“, i když to evidentně v pohodě nebylo.
A večer, po tom všem hrdinství, padnu do postele s pocitem,
že jsem sice zachránila pět lidí a jednu konverzaci,
ale sebe ne.
Někdy si připadám jako superhrdinka z levného komiksu.
Dobré úmysly, kostým ze second handu ve špatné konfekční velikosti
a naprosto mizerný odhad situace.
Moje superschopnost?
Přebírám emoce druhých lidí a dělám z nich salát.
Moje slabina?
Ten salát pak jím sama.
Někdy si říkám, že bych za ty roky dobrých skutků měla dostat bonusové body do karmického věrnostního programu.
Ale zatím mi přišel jen email, že můj účet byl pozastaven kvůli nadměrnému používání soucitu.
Když se mě někdo zeptá, proč to dělám, říkám, že nechci, aby byli ostatní nešťastní.
Ale pravda je, že to dělám i proto, že nechci být zbytečná. Protože když zachraňuješ druhé, nemusíš řešit, že se sama občas topíš taky.
Jednou mi kamarád řekl, že bych měla nechat svět, ať se zachrání sám.
Smála jsem se.
Večer jsem si ale uvařila čaj, otevřela okno a napadlo mě, že by to možná… šlo.
Jenže hned potom jsem šla ven zachránit mouchu před mravenci.
Malý krok pro lidstvo.
Velký krok pro mou diagnózu.
A tak pořád balancuju mezi spasitelským komplexem a vyhořením.
Pomáhám, starám se, dávám, rozdávám.
A někde hluboko vím, že jestli někdo potřebuje zachránit,
jsem to občas já sama.
Přesto to dělám dál.
Zachraňuju svět po svém — s hrnkem kávy, lehce rozmazanou řasenkou a vírou, že i drobná laskavost má smysl.
Možná nejsem hrdinka z plakátu. Ale jsem přítomná, když někdo potřebuje slyšet:
„To bude dobrý.“
A občas to potřebuju slyšet i já.
Takže… no nic.
Jdu dál zachraňovat svět.
Ale tentokrát si k tomu vezmu větší hrnek.
Svět se totiž zatím úplně nezhroutil, takže moje mise má zřejmě aspoň částečný úspěch. Já, vyčerpaná polobohyně dobrých úmyslů, jdu dobít energii — ideálně kávou a trochou ironie.
Zachraňování pokračuje zítra.
Po desáté hodině.
A tentokrát, přísahám, začnu u sebe.
Možná.