Upřímně, nikdy jsem si nebyla jistá, jak se správně představit.
Když řeknu jen své jméno, zní to suše. Když přidám, čím se živím, zní to ještě hůř.
A když se pokusím popsat, kdo vlastně jsem, zní to jako psychotest z časopisu pro ženy, který jsem nikdy nedokončila, protože jsem se zasekla už u otázky číslo tři:
„Cítíte se spíš jako moře, nebo jako hora?“
Nevím. Těžko říct, takhle z hlavy. Záleží, jestli mám zrovna PMS nebo klid na duši.
V každém případě — jsem člověk, teda doufám, že jsem.
Ten typ, co si kupuje diář, protože má pocit, že tentokrát fakt začne všechno hezky plánovat. A pak do něj píše věci, které už udělal, aby měl aspoň nějaký pocit produktivity.
Miluju pořádek, ale žiju ve světě, kde se špinavé hrnky od kafe množí rychleji než moje motivace (k čemukoli).
Věřím na osud, ale většinou mu přepisuju scénář. Haha.
A i když se snažím působit vyrovnaně, realita je taková, že můj vnitřní klid má pracovní dobu od 10:00 do 10:07 – a to jen ve dnech, kdy není retrográdní Merkur.
Lidi říkají, že mám smysl pro humor. Já říkám, že je to jen obranný mechanismus, který se naučil mluvit nahlas.
A když už se mě někdo zeptá, co bych o sobě řekla jednou větou, odpovím:
„Jsem taková… beta verze člověka. Funguje, ale občas spadne systém.“
Ráno u mě začíná jako v dokumentu o přežití.
Neexistuje žádný elegantní přechod mezi spánkem a realitou – jen já, budík a každodenní pokus o zmrtvýchvstání.
Znáte to – ten moment, kdy zazvoní budík a váš mozek začne vyjednávat, jestli by se opravdu něco hrozného stalo, kdybyste zůstali ležet ještě pět minut?
Já se s tímto dilematem peru profesionálně. Mám diplom z prokrastinace a certifikát z „ještě chvilku“.
Moje rána jsou zvláštní kombinací meditace, chaosu a drobné paniky.
Než si uvařím kávu, zapomenu, že jsem si ji už jednou uvařila.
V koupelně vedu filozofické rozhovory se zubním kartáčkem o smyslu života a počtu dnů, kdy bych už fakt měla umýt zrcadlo.
A vždycky, ale vždycky odcházím pozdě.
Někdy schválně, jindy jen z principu, že můj život se prostě odmítá vejít do tabulek, rozvrhů a kalendářních slotů.
Mám tendenci dělat všechno napůl.
Nadchnu se pro cvičení, objednám si legíny, a pak zjistím, že moje největší sportovní aktivita je hledání motivace po bytě.
Rozhodnu se být zdravá, koupím chia semínka a nechám je v poličce tak dlouho, až začnou žít vlastní duchovní život.
A když už se někdy odhodlám „vzít svůj život do vlastních rukou“, většinou mi něco vyklouzne – klíče, telefon, nebo důstojnost.
Ale víte co?
Začínám mít podezření, že právě tohle je normální.
Že většina z nás jede na poloviční výkon, s kávou v ruce a ironií v srdci, a tváří se, že má plán.
A jestli ne – tak aspoň umí přesvědčivě vypadat, že ano.
Možná nejsem člověk, který zapadá.
Ale jsem člověk, který pozoruje, směje se, a občas se trochu ztrácí – a právě v tom se, myslím, dá najít docela hodně.
A tak… jestli jste taky někdy měli pocit, že jste verze člověka s pár aktualizacemi ve frontě, tak vítejte.
Jste na správném místě.